Slovník spisovného jazyka českého uvádí, že slovo „farizej“ označuje jednak příslušníka starožidovské náboženské strany a také je to hanlivě pokrytec a licoměrník. Pokrytce pak definuje jako „člověka, který předstírá něco, več nevěří, zpravidla aby se dělal lepším n. něco získával" a výraz licoměrník ve stejném slovníku odkazuje opět na pokrytce. A tak se často setkáváme s označeními jako farizejství, farizejské chování či farizejský přístup. Jak vyplývá z předchozího textu a jak říká i slovník cizích slov, jedná se o pokrytecké a dvoutvářné chování.

Tímto krátkým úvodem pro neznalé tohoto pojmu se konečně dostávám k tomu, o čem chci od začátku psát. Mám pocit, že valná většina trpí právě tímto farizejstvím. Bohužel v chorobné míře – nejedná se v jejich případě o dvoutvářné chování, ale o mnohotvářné chování. Chovají se jinak ve škole či v zaměstnání, chovají se jinak doma, ve společnosti kamarádů, v neznámé společnosti,... Všichni mají tisíc tváří, podle toho, s kým zrovna jsou a za každou cenu je ta tvář taková, aby zrovna v dané situaci vypadali co nejlépe. Aby je všichni měli rádi. A tak se přizpůsobují jako chameleoni prostředí, ve kterém se nachází. Postoje, názory, mluva, chování – to všechno se změní během dne několikrát. Ale kde je ta pravá tvář? Existuje vůbec? Nedokážu si představit, že bych měla takto fungovat, musí to být vyčerpávající pořád střídat a hrát všechny ty role. A přesto mám pocit, že takovým způsobem existuje většina lidí. Jak pak může člověk někomu věřit? Nemohu věřit někomu, o kom vím, že v momentě, kdy se za ním zavřou dveře a setká se s názorově jiným člověkem než jsem já, tak se z něj stává někdo jiný. Nevadí mi odlišnost názorů, ale každý by si měl za svým názorem ve sta procentech případů stát, chovat se podle toho, mít pro daný názor vysvětlení a hlavně by ho neměl papouškovat jen proto, že to řekl někdo, kdo je v jeho očích idolem. Lidé úplně ztratili vlastní hlavu, nepřemýšlí, dokáží jen opakovat fráze mnohdy bez toho, aby věděli, co vůbec znamenají. Všechno toto popsané chování mě poslední dobou neuvěřitelně vyčerpává, protože ne všichni mají své role dobře zmáknuté a ta přetvářka je víc než jasná. Ale i perfektní herci jsou rozeznatelní.
Připadám si jako na karnevalu plném masek, na kterém jsem bez masky hledajíc další lidi, kteří přišli pouze s pravou tváří – je to ale jak hledat jehlu v kupce sena. Bohužel se mi však zdá, že ostatní už nejsou schopni masku odhodit, pouze je střídají, vytváří nové, ale ta pravá tvář? Ta už je v tom nekonečném střídání převleků ztracená... Není to škoda? Nevyčerpává Vás tento způsob existence? Je mi Vás líto – nikdy si nenajdete opravdové přátelé.. A není právě tohle záměr systému? Abychom zůstali všichni sami?