Je večer, zase se procházím slovo Láska na každém bilboardu a do toho déšť, co smývá všechny bolesti, které stékají do moře, které se vypaří a prší zase v jiné podobě. Všechno se nám jednou vrátí, ať chceme či ne a záleží jen na nás kolik takových dešťů příjde a v jaké podobě.
Je leden, lidi bezduše prochází s hlavou vzklopenou dolů, nezdraví, nesmějí se, jako by už nesměli. Jde z nich vycítit větší chlad, než je tahle zima, už dávno totiž zapomněli, že jsme všichni jedno a v jednotě je i síla. Síla, kterou tahle Země potřebuje pro konec zla, lží, křivd, válek, nenávisti, sobectví a hlavně strachu. Každé rána s vlastní ránou musí vstávat do práce a hnát se za vlastní ctižádostí, dokazovat, že jsou nejlepší a nevidět nic jiného, než odměnu v podobě číslic na účtu. Chovat se dokonale, být dokonalým, působit na všechny společensky, mile, vstřícně a ochotně, přestože to nenávidí. Tak, se potom nachází láska a pravda? V dokonalosti? Falešnosti?
Proč se lidé nemilujou, ale milujou to, co chtějí vidět? A proč manželé sedí každý na druhé straně gauče, kde se vytratila jejich společná řeč? Jakoby to všechno zmizelo, lidé si nevěří, myslí jen na sebe. A utápějí se ve vlastní utopii. Denní tisky se staly jejich rádci jak žít, soudit jiné pomocí jiných soudů bez jakkékoli touhy poznat a nemít je rád, protože dle průzkumu je nemá ráda většina, která se ovšem stává většinou, až po přečtení průzkumů. Nechtěli a odmítali se rozvíjet, žili s domněním, že umí všechno a když něco potřebovali, televize měla vždycky bohatou nabídku jak se stát ještě hloupějším a když přišla nuda tak stačilo dojít pro ovladač.
Bohužel si neuvědomovali, že nejsou jediní a mladší generace, se chtěla rozvíjet, ale né počítáním vzorečků, ani učením toho, co nikdy nebudou potřebovat. Ale kdo jim potom může ukázat ten správný směr, když všichni potřebují vládu nad svými životy? Kde mají hledat lásku, když jiným stačí nová auta a romantické filmy. A od koho se naučit říkat pravdu, když skoro všichni lžou? Dospělí si neuvědomují jaký mají vliv na děti, a stěží pochopí, proč se jejich dítě chce bavit s někým komu věří, když sami věří už jenom zprávám, než vlastnímu srdci a selskému rozumu. Stali se z nich bezcitní, na sebe myslící bytosti, které se podřídily daným pravidlům a říkaly jak milují život, a hlavně to, co je v něm, to nekonečno věcí a techniky, a dalšího naprosto nepotřebného materialismu. Věděli toho spousty o vnějším světě, ale na vnitřní jakoby zapomněli, jakoby už nebyl, přestože ho měli všichni a neuvědomovali si, že to je, to nejcennější co mají, nevěděli nic o energiích, dimenzích, meditaci a dokonce ani o jídle, které je velmi důležité pro vlastní harmonii. Nevěděli totiž ani, co je to harmonie, ale co je moc, sláva a hlavně peníze to věděli až moc dobře. Nezajímali se o to, odkud peníze přichází a k čemu doopravdy slouží, stačilo jim, že dostali to, co chtěli a to na, co se celý měsíc těšili, byli totiž odměněni pro ně dokonalou odměnou, ale pro mě.. těžko pochopitelnou. Kéž by se někdy našel ve školním rozvrhu, předmět jak správně myslet, milovat, žít, cítit, vnímat, poznávat, starat se nejen o své tělo, ale i o těla druhých. Vždycky mě překvapí, když dospělí říkají, že jejich generace už tu nic nezmění, ale změnou musíme být všichni, jenom tak se, co nejdřív dočkáme přirozeného života na tomhle „světě“. Kde se asi mohla stát ta chyba, stala se úmyslně, nebo vznikla kdysi dávno v našich předcích, když začali poslouchat hlavu. Nebo je přirozeně v každém z nás a náš úkol je se jí zbavit? Ale pak nechápu proč jsme jako děti byli naprosto přirození. Třeba dospělým chybí jen láska, protože už ji sami neumí dávat najevo a my to jenom opakujeme. Musí dojít ke změně, ale ne akcií, ani kurzů ,ale ke změně v lidských srdcích a uvědoměním toho, kým opravdu jsme. Abychom porozuměli,měli se zase všichni rádi, a společně se dokázali postavit proti zlu.